Jdi na obsah Jdi na menu
 


Autobusový zájezd do Krušovic a Lubence

7. 11. 2017

Evropské  prvenství českého Muzea vitráží aneb zlaté české ručičky.

Jak jsem nejen já očekával, prožili jsme úžasné zážitky. A teď nemám na mysli ochutnávkovou exkurzi do Krušovického pivovaru, ale návštěvu dílny a Muzea vitráží. Nejprve, vzhledem k posloupnosti, musím zmínit návštěvu pivovaru, který nám doposud chyběl v rámci námi navštívených výroben tohoto velmi oblíbeného moku. Vznik pivovaru spadá do let 1517- 1581. Od samého začátku pivovar získal na věhlasu také díky poloze v blízkosti obchodních cest. Nyní je jeho majitelem nizozemská společnost Heineken.

My jsme se o dobré kvalitě zdejšího piva přesvědčili neřízenou ochutnávkou. Ženám, které jako vždy při jakémkoli výletě početně převládaly, chutnalo nejvíce černé pivo.

A teď již k jedinečné umělecké pozoruhodnosti. Něco podobného, bez přehánění, na našem světadíle nenajdeme. Jedinečná expozice jednoho z nejstarších uměleckých řemesel, které v Evropě vyklíčilo s příchodem křesťanství a rozkvetlo s církevními stavbami především v době středověku, najdeme v obci Libyně u Lubence.

Muzeum vitráží je umístěno v průběžně rekonstruovaném kostele sv. Jiljí, gotické památce z roku 1338, která je sama o sobě svou historií i archeologickými  objevy  mimořádným  návštěvnickým  magnetem.

První barevné kousky skla byly  vyrobeny  již v antice, pak toto umění povznesla Byzantská říše,  posléze Benátky – a umění vitráže bylo na světě. Barevné mozaikové výplně oken se objevují již za časů vzpomínané antiky, největší rozvoj klasické vitráže však souvisí se stavbou středověkých katedrál, kostelů i klášterů. Tehdejší technologie neumožňovala výrobu velkých skleněných tabulí, a tak bylo nutné rozměrné otvory vyplňovat menšími tabulemi ze spojovaných skel. Rozvoj vitráží ale nebyl vynucen pouze technickou nedokonalostí, jejich velký význam je vidět například u středověkého ideologa katedrální architektury francouzského opata Sugera, který přikládal světlu a barvě z velkých oken, poskytujících při slunečním svitu velkolepý efekt a účinek na lidský zrak i duši, mimořádný teologický a liturgický vliv.

 Spojování barevných skel se časem vyprofilovalo jako samostatné umělecké řemeslo. Jestliže se dříve technika vitráže převážně používala pro účely církve, v pozdějších dobách pronikla i do světských prostor i domácností jako dekorativní záležitost. Práce s menšími díly a rozvoj jemnějších, přesnějších technik vedla již od konce 19. století k výrobě desénových předmětů i šperků.

Od vitrážní dílny z Lubence  nás autobus zavezl do Libyně. Obecním domkům pod mírným návrším vévodí líbezný venkovský kostelík. Pověst praví, že zde byl postaven z příkazu krále Karla IV. Císaři sloužil jako modlitebna na jeho cestě do Karlových Varů.

Mnich sv. Jiljí (žil pravděpodobně v letech 640-710) se narodil v Athénách. Jedná se o jednoho z nejoblíbenějších středověkých světců. Je známo, že rozdal po smrti svých rodičů všechno jmění chudým a rozhodl se sloužit Bohu v ústraní jako poustevník. Žil více než prostě a stejně tak prostý je i sám jmenovaný kostelík. Pyšní se však gotickým presbytářem, dnes také i krásou vitrážových oken a souborem jedinečných vitrážových plastik umělkyně Jitky Kantové. V Evropě nenajdeme obdobu, jak jsem již v úvodu zmínil.

Odsvěcený kostelík, nad kterým se svého času houpal Damoklův meč v podobě demoličního výměru, získalo od církve za symbolickou korunu místní občanské sdružení. Danajský dar dalo by se říci, neboť ruku v ruce s převodem nekráčely laikem očekávané evropské, státní ani církevní dotace. A tak si desítka nadšenců s manžely Kantovými v čele vyhrnula rukávy, muži se změnili v kopáče a zedníky, ženy v malířky a pomocné síly a víkendy v brigády.

Dnes už je kostelík z nejhoršího venku a třetím rokem slouží jako Vitrážové muzeum. Prohlídka má dva okruhy. První je věnován stavbě a jejím zajímavostem, druhá pak vitrážím. V turistické sezóně je v patře kostela zpřístupněna i národopisná expozice regionu.

V prostoru, kde po staletí stával oltář, je dnes expozice, která se hned tak někde nevidí. Sklářská výtvarnice Jitka Kantová  se tady prezentuje netradičními uměleckými díly. V masivních plastikách, které však působí velmi křehce, zdařile snoubí hrubou krásu kamene s něhou a efekty barevného skla, spojenými olovem či cínem. Většina z námětů má svou symboliku.

Za srdce vezme například Pocta Leonardovi.

Socha byla vytvořena jako pocta rozumu a vynalézavosti, začátku věku Vodnáře jenž by měl potlačit materiální touhu lidí a nadřadit u nich touhu po rozumu a myšlení … Za vsí by mělo stát úložiště radioaktivního odpadu. Megalomanská a nesmyslná stavba, která by zničila tento krásný kraj známý jako kraj Čapkovy Modré chryzantémy  (podle známé povídky), a to nejenom turisticky, ale i jako báječné místo k žití. S přáteli Kantovi iniciovali referendum vedené v Čechách poprvé odspodu – proti vůli obecního úřadu. V referendu dali občané jasně najevo, že si nic takového v okolí nepřejí, ani za podmínek případných materiálních výhod. A tak tuto sochu vytvořila Jitka Kantová na počest lubeneckým. Na počest jejich vítězství proti hlouposti a mamonu, na počest rozumu …

Jitku Kantovou inspiroval známý obraz od Leonarda, jednoho z největších osobností středověku, dodnes ne zcela pochopeného představitele renesance, o němž někteří vykládají, že jako zednář znal to největší tajemství světa. Okolo centrálního motivu jsou znázorněny jeho kresby, které byly součástí umělcova zkoumání světa.

Leonardo Da Vinci byl architektem, inženýrem, malířem, anatomem, optikem, hodinářem, vynálezcem, botanikem i zoologem.

Leonardo by měl jistě  radost, tak jako lučenečtí občané. Radost z toho všeho by měl ale jistě především sám sv. Jiljí, neboť je patronem kojících matek, tělesně postižených, žebráků, kovářů a lesů. Rovněž poskytuje přímluvu u nemocných epilepsií, při ženské neplodnosti a duševních poruchách. Není od věci být s ním zadobře, dere se mi závěrem na jazyk.

                                                                                  Jiří Brejla